Jsme tu pro Vás

Práva a povinnosti manželů

Jaká práva a povinnosti vůči sobě mají manželé?

Podle zákona si manželé jsou navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti.

Dále má manžel právo na to, aby mu druhý manžel sdělil údaje o svých příjmech a stavu svého jmění, jakož i o svých stávajících i uvažovaných pracovních, studijních a podobných činnostech.

Také je manžel povinen při volbě svých pracovních, studijních a podobných činností brát zřetel na zájem rodiny, druhého manžela a nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti a které žije spolu s manžely v rodinné domácnosti, a popřípadě dalších členů rodiny.

Jak manželé přispívají na rodinu a chod domácnosti?

Každý z manželů přispívá na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností. Účelem tohoto je, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně srovnatelná. Z tohoto tedy plyne, že není přípustné, aby byly nepoměrné rozdíly v rámci jedné rodiny.

Zákon také stanovuje, že poskytování majetkových plnění má stejný význam jako osobní péče o rodinu a její členy. Toto ustanovení znamená, že i osoba, která je doma s dětmi, převážnou část dne se o ně stará a tudíž nedosahuje podobně vysokých příjmů jako druhý manžel, tak je považována za přispívající stejným dílem jako druhý manžel. Péče o rodinu a domácnost je tak svým významem výslovně postaveno na roveň majetkovému plnění a financím, které dává druhý z manželů.

Jak mají manželé přispívat na domácnost, pokud spolu nežijí?

Nemají-li manželé rodinnou domácnost, nese každý z nich náklady své domácnosti. To je ovšem nezbavuje povinnosti navzájem si pomáhat a podporovat se. Mimo jiné podstatou rodiny a manželství vůbec je, že úroveň všech členů rodiny má být zásadně srovnatelná.

Žije-li s jedním z manželů společné dítě manželů, vůči kterému mají oba vyživovací povinnost, popřípadě nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a které je svěřeno do péče manželů nebo jednoho z nich, a druhý manžel opustí rodinnou domácnost, aniž k tomu má důvod zvláštního zřetele hodný, a odmítá se vrátit, je tento manžel povinen přispívat i na náklady rodinné domácnosti.

Otázkou zůstává posouzení důvodů, proč manžel domácnost opustil a proč se nechce vrátit. Toto vždy v konkrétní věci posoudí soud podle zásad slušnosti a dobrých mravů. Je tedy zřejmé, že pokud manžel opustil domácnost z důvodu, že si našel vedle zákonné manželky též jinou ženu, nebude toto posouzeno jako souladné se zásadami slušnosti či dobrých mravů.

Mají manželé vůči sobě vyživovací povinnost?

Občanský zákoník výslovně uvádí, že manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Východiskem pro tento přístup je zásada rovnosti v zákoně uvozená tím, že manželé mají rovné povinnosti a rovná práva. Na výživné má proto právo kterýkoli z manželů, tj. manželka vůči manželovi a naopak.

Vyživovací povinnost úzce souvisí s povinností každého manžela pečovat o uspokojování potřeb rodiny, přičemž tato povinnost lze právně vynutit, a to uplatněním u soudu.

Kdy vzniká a kdy zaniká vyživovací povinnost mezi manžely?

Vyživovací povinnost mezi manžely vzniká uzavřením manželství a trvá zásadně po celou dobu existence manželství. Nicméně přímo nárok na poskytnutí výživného se aktivuje až rozhodnutím soudu a určením jeho rozsahu, ledaže je předtím již dobrovolně plněno samotným manželem v dostatečném rozsahu. Řízení u soudu se zahajuje na návrh, ve kterém manžel musí uvést rozsah, v jakém mu má být druhým manželem poskytováno plnění.

Vyživovací povinnost mezi manžely zaniká současně se zánikem manželství. Za určitých okolností může následně nastoupit tzv. vyživovací povinnost rozvedených manželů.

Jaký je rozsah vyživovací povinnosti mezi manžely?

Otázka rozsahu, v jakém má být poskytováno plnění, je velice individuální a bude vždy záležet na konkrétním posouzení soudu. Zásadní premisou sice je, že hmotná a kulturní úroveň obou manželů má být zásadně stejná, nicméně problémy může vyvolávat situace, kdy manželé nesdílejí společnou domácnost a také otázka, proč spolu nesdílejí společnou domácnost. Nezanedbatelná v tomto ohledu bude tedy schopnost argumentace dobrými mravy.

Občanský zákoník také výslovně uvádí, že vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů. To znamená, že manželé jsou povinni se nejprve postarat jeden o druhého dříve, než manžel bude moct žádat pomoc od svých dětí či rodičů. Blíže k vyživovací povinnost zde.

Jaké je rozhodování o manželských a rodinných záležitostech?

Manželé si jsou rovni, neboť mají rovné povinnosti a rovná práva. Ústavní pořádek České republiky zakotvuje rovné postavení všech lidí, tedy i manželů. Od tohoto základního východiska se odvíjí i veškerá navazující právní úprava rodiny.

Při rozhodování o záležitostech rodiny zákon jednoznačně dává přednost vzniku dohody mezi oběma manžely. Žádný z nich tedy není oprávněn autoritativně rozhodovat o jiných. Občanský zákoník výslovně uvádí, že o záležitostech rodiny, včetně volby umístění rodinné domácnosti, popřípadě domácnosti jednoho z manželů a dalších členů rodiny, především dětí, které nenabyly plné svéprávnosti, a o způsobu života rodiny, se mají manželé dohodnout. Z tohoto tedy vyplývá, že manželé mají povinnost dohodnout se o všech záležitostech rodiny, nejen o tzv. podstatných. I pro běžné záležitosti tedy zákon předpokládá shodu manželů vyjádřenou například mlčky nebo nedostatkem nesouhlasné vůle.

Zákon také předpokládá, že se manželé nebudou schopní o všech záležitostech spolu dohodnout. I přes to však dohodu stanovuje jako povinnost. Nedohodnou-li se manželé o podstatné záležitosti rodiny, může soud na návrh jednoho z nich nahradit svým rozhodnutím souhlas druhého manžela. Soud může souhlas nahradit ovšem jen tehdy, odmítá-li druhý dát svůj souhlas v takové záležitosti rodinného života bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem rodiny, anebo není-li schopen vůli projevit. Soud však nejprve vždy vede manžele především k dohodě.

Kdo je oprávněn zařizovat záležitosti manželů (rodinné záležitosti)?

Občanský zákoník předpokládá dvě situace, jak lze zařizovat záležitosti týkající se rodiny - některé záležitosti obstarávají oba manželé společně, jiné zase může obstarávat každý sám. Vždy záleží, zda se jedná o tzv. běžné záležitosti (méně významné) rodiny nebo o tzv. záležitosti ostatní (více významné; zásadní), které ve vztahu k poměrům dané rodiny nelze považovat za běžné.

Neexistuje jednotné měřítko pro to, které záležitosti jsou běžné a které nikoli, neboť vždy záleží na individuálních poměrech konkrétní rodiny. Soudy tak budou vždy v daném případě rozhodovat ad hoc a zvažovat veškeré tvrzené okolnosti. Nicméně například z obecného hodnotového rámce společnosti není u některých otázek problém jednoznačně určit, že se jedná o záležitosti nikoli běžné (např. týkající se bydlení).

Je potřeba upozornit, že zařizováním záležitostí se zde nerozumí zařizování záležitostí dopadajících do majetkové sféry manželů. Tato problematika je řešena v zákoně samostatně a i zde je vyčleněna do samostatné sekce.

Co je to zařizování běžných záležitostí manželů a koho zavazuje?

V běžných záležitostech rodiny právní jednání jednoho manžela zavazuje a opravňuje oba manžele společně a nerozdílně. Toto však neplatí, pokud jeden manžel sdělil předem třetí osobě, že s právním jednáním nesouhlasí.

Také soud může na návrh manžela a pro něho vyloučit následky právního jednání druhého manžela vůči třetím osobám, kterému dojde v budoucnu. Jinými slovy zabránit obecně veškerému právnímu jednání manžela v běžných záležitostech rodiny není možné. Je ale možné, aby soud svým rozhodnutím vyloučil napříště právní následky právního jednání manžela vůči všem třetím osobám. Soud o tomto rozhodne na návrh ohroženého manžela. Důležitou úlohu v takovém soudním řízení hraje schopnost manžela tvrdit rozhodné skutečnosti a tyto skutečnosti doložit důkazy.

Ani nesouhlas manžela projevený vůči třetí osobě ani právě uvedené rozhodnutí soudu se nemohou dotknout těch záležitostí, jimiž manžel obstarává běžné a zároveň nezbytné životní potřeby rodiny a jejích členů, zejména nezletilých dětí, které dosud nenabyly plné svéprávnosti.

Je potřeba upozornit, že zařizováním záležitostí se zde nerozumí zařizování záležitostí dopadajících do majetkové sféry manželů. Tato problematika je řešena v zákoně samostatně a i zde je vyčleněna do samostatné sekce.

Co je to zařizování ostatních záležitostí manželů a koho zavazuje?

Neexistuje jednotné měřítko pro to, které záležitosti jsou běžné a které nikoli, neboť vždy záleží na individuálních poměrech konkrétní rodiny. Z obecného hodnotového rámce společnosti není u některých otázek problém jednoznačně určit, že se jedná o záležitosti nikoli běžné (např. týkající se bydlení).

V ostatních záležitostech rodiny právní jednání jednoho manžela zavazuje a opravňuje oba manžele společně a nerozdílně jen tehdy, dal-li druhý manžel k právnímu jednání manžela souhlas. Nedohodnou-li se však manželé o takové záležitosti, může soud na návrh jednoho z nich nahradit svým rozhodnutím souhlas druhého manžela, odmítá-li svůj souhlas v takové záležitosti bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem rodiny. Souhlas může být nahrazen také tehdy, není-li manžel schopen vůli projevit. Nedovolá-li se manžel, který s právním jednáním druhého manžela nesouhlasí, pomoci soudu předem, může se dovolat neplatnosti takového právního jednání.

Je potřeba upozornit, že zařizováním záležitostí se zde nerozumí zařizování záležitostí dopadajících do majetkové sféry manželů. Tato problematika je řešena v zákoně samostatně a i zde je vyčleněna do samostatné sekce.

Zavazuje mě jednání mého manžela, i když spolu nežijeme?

Jestliže manželé spolu nežijí proto, že jeden z manželů opustil rodinnou domácnost, nedávalo by příliš smysl, aby bezvýhradně platila pravidla uvedená o běžné a ostatní správě.

Občanský zákoník uvádí, že nežijí-li manželé spolu za situace uvedené v § 691 odst. 2, právní jednání jednoho manžela v záležitostech rodiny druhého manžela bez jeho souhlasu nezavazuje ani neopravňuje. Odkazovanou situací je stav, kdy žije s jedním z manželů společné dítě manželů, vůči kterému mají oba vyživovací povinnost, popřípadě nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a které je svěřeno do péče manželů nebo jednoho z nich. Současně jde o situaci, kdy druhý manžel opustil rodinnou domácnost, aniž k tomu měl důvod hodný zvláštního zřetele, a odmítá se vrátit.

Je potřeba upozornit, že zařizováním záležitostí se zde nerozumí zařizování záležitostí dopadajících do majetkové sféry manželů. Tato problematika je řešena v zákoně samostatně a i zde je vyčleněna do samostatné sekce.

Můžeme se s manželem vzájemné zastupovat nebo potřebujeme plnou moc?

Manželé mají vzájemné právo se zastupovat. Toto zákonem manželovi dané právo se však týká jen těch jednání, jejichž předmětem jsou běžné záležitosti zastupovaného manžela. Tato existence vzájemného zastoupení manželů je tzv. zákonným zastoupením založeným zákonem. To znamená, že pro běžné záležitosti není potřeba plná moc, neboť toto zástupčí oprávnění vzniká každému z manželů již okamžikem uzavření manželství.

Zákonné zastoupení se vztahuje i na jednání ve věcech majetkových. To je rozdíl od obstarávání záležitostí rodiny, o nichž je pojednáno v této sekci, neboť tyto záležitosti musí mít nemajetkovou povahu. Podstatné je, že předmětem jednání musí být to, co náleží do výlučného nebo výhradního jmění zastoupeného manžela. Zákonné zastoupení v sobě zahrnuje také oprávnění jednoho manžela přijímat plnění za druhého manžela, jakkoli to přímo nevyplývá z dikce zákona.

V ostatních záležitostech, které nespadají do běžné správy, je potřeba udělení plné moci. Zastoupení ze zákona se totiž vztahuje pouze na záležitosti běžné. Plná moc bude také potřeba vždy, kdy to vyžaduje zákon.

Kdy je vyloučeno vzájemné zastupování manžely?

Manžel právo zastupovat druhého manžela nemá, sdělí-li předem druhý manžel tomu, s nímž jeho manžel má právně jednat, že se zastoupením nesouhlasí. Manžel nemá právo zastupovat druhého také tehdy, zruší-li zástupčí právo soud. Zrušení se děje na návrh, kde je potřeba tvrdit rozhodné skutečnosti a ty soudu také doložit.

Dále pokud spolu manželé nežijí proto, že manžel opustil rodinnou domácnost, aniž k tomu měl důvod zvláštního zřetele hodný, a odmítá se vrátit, přičemž v rodinné domácnosti žije také nezletilý, kterého mají manželé nebo jeden z nich v péči, anebo zletilé dítě, k němuž mají manželé vyživovací povinnost, zákon automaticky odnímá manželovi, který odešel, zástupčí oprávnění.